Logo regionálního portálu regionmelnicko.cz

Regionální zpravodajství

Rozhovor: 60 let bok po boku a bez hádek? Manželé Mitrengovi vědí, jak na to

Alena Kubištová, Listy města Neratovice
nepublikováno

Ilustrační foto
Autor: pixabay.com

Kdo by nechtěl znát recept na lásku, která potrvá celý život? V době, kdy již není rozvod takové stigma a lidé se rozcházejí při prvních neshodách, je vzácné najít manžele, kteří nejen že spolu žijí bok po boku úctyhodných šedesát let, ale ještě z nich na první pohled čiší dobrá nálada, láska a vzájemně to mezi nimi jiskří. Takovou sehranou dvojici jsem našla v manželích Mitrengových, kteří nedávno v obřadní síni oslavili svou diamantovou svatbu.

Během rozhovoru, kdy se za těmi prožitými roky ohlédli, se často drželi za ruce, neustále se něčemu od srdce smáli a občas se laškovně dohadovali jako čerstvě zamilovaná dvojice.

Vlasto, Karle, co se vám honilo hlavou, když jste po 60 letech opět stáli v obřadní síni a říkali si znovu své ano?

Karel: On to celé byl dost překvapivý podraz. Všichni se nás ptali, budete něco dělat, oslavíte to nějak? A my ne, nic nechceme. Dcera Martina nám volala, že nám to v obřadní síni zařídí, nechtěli jsme. Říkali jsme, že na nás přece není nikdo zvědavý a stačilo nám to před deseti lety, kdy jsme zde slavili zlatou svatbu.

Vlasta: A pak zavolala znovu a říká: „Mami, už je to rozjetý, Vlaďka (druhá dcera) už šla vyzvednout papíry.“ Takže jsme neměli na výběr, seběhlo se to narychlo.

Karel: Ano, udělaly na nás podraz, ale jsem za něj vděčný. Klidně to tam napište, že jsme rádi, že jsme se tam všichni sešli.

Vlasta: Bylo to krásné, proslov místostarosty dojal nejen nás, ale i naše děti. Šedesát let je dlouhá čára.

Podělíte se se čtenáři o svůj příběh? Karle, Vlastu jste poprvé potkal, když jste na vojně sloužil v nedalekých kosteleckých kasárnách, je to pravda?

Karel: Je, my s klukama chodili v Zárybech do místní hospody a Vlasta tam chodila pro pivo svému tátovi. Líbila se mi na první pohled. S klukama jsem se vsadil, že si ji vezmu. Vysmívali se mi tehdy, že si dělám legraci, ale myslel jsem to vážně.

Vlasto, co jste si pomyslela vy, když vás Karel pozval na rande? Cítila jste hned onu osudovou přitažlivost?

Vlasta: Já si ho původně ani nevšimla. V té době jsem k sobě nikoho aktivně nehledala. Měla jsem za sebou tragédii. V 16 letech jsem se provdala za svého prvního muže, narodila se nám holčička – Vlaďka – a krátce nato při dopravní nehodě manžel zahynul. Měla jsem pocit, že už mám v životě své vybráno, že mě nic velkého nečeká.

Pozvání na schůzku jsem přijala, ale moc jsem od toho nečekala.

Neměla jste obavy, jak Karel Vlaďku přijme?

Karel: No, ona si mě taky vyzkoušela.

Vlasta: Řekla jsem mu, že na rande půjdu, ale že přijdeme dvě.

Karel: Pochopil jsem to jako rande ve čtyřech a vzal s sebou na tu schůzku nezadaného kamaráda.

Vlasta: Však my přišly dvě – jedna v kočáru, druhá pěšmo (smích).

A jak jste na tu situaci reagoval?

Karel: Byl jsem trochu šokovaný, nejdříve jsem si myslel, že si ze mě dělá legraci a v kočárku vozí svou mladší sestru. Pak už mi to došlo. Doprovodil jsem Vlastu domů a tam se vše vysvětlilo. A neodradilo mě to. Začali jsme spolu chodit. A Vlaďku jsem celý život bral jako vlastní.

Vlasta: Je to pravda, Karel nikdy mezi holkami nedělal rozdíly.

A co vás přimělo zakotvit zde a nejít žít do Třince – Karlova rodného města?

Karel: Nejdříve si mě Třinecké železárny vyžádaly jako strojvedoucího a vrátil jsem se tam. Také jsem si v tu dobu ještě dodělával školu.

Vlasta: To jsem si myslela, že už znamená konec vztahu, že už se neuvidíme. Ale pořád mi psal. Tak jsem přijela i s Vladěnkou za ním.

Karel: Jo, rodiče byli překvapení. Když jsem jim řekl, že si domů přivedu vdovu s dcerou, čekali nějakou padesátnici, ne 16letou holku. Vlasta tak bydlela na střídačku čtvrt roku u nás a čtvrt roku tady v Zárybech.

Vlasta: Musela jsem, kvůli mým rodičům. Už byli v tu dobu starší, nemohla jsem se odstěhovat tak daleko. Navíc se mi Neratovice vždy líbily, navštěvovala jsem zde svou švagrovou. Karel si pak našel práci ve Spolaně, tam ho jako strojvedoucího vzali všemi deseti. Za nějakou dobu jsme od Spolany dostali i byt.

Pohádali jste se někdy, zažili „tichou domácnost“?

Vlasta: To mi nikdo nevěří, že za těch šedesát let jsme se nikdy nehádali.

Karel: Já bych to ani nevydržel, nemluvit. Vždycky jsme si vyšli vstříc. Jediné naše hádky byly kvůli tapetám.

Vlasta: To je pravda (smích). Jinak jsem nezažila, že bychom spolu třeba i jediný den nemluvili. Když už se jó někdy schylovalo k tomu, že mi Karel mohl říct něco, co bych nechtěla slyšet, tak jsem se jednoduše sebrala a odešla. Ale to on už po chvíli vykoukl a sháněl mě.

A jak to tedy funguje? Jaké je vaše „zlaté pravidlo“ pro spokojený manželský život?

Vlasta: Řeknu vám to takhle. Můj muž je poddajný člověk.

Karel: Pozor, to ale neznamená, že jsem podpantoflák. Spíš máme vztah založený na vstřícnosti a toleranci. Bouřky ani krupobití jsme nezažili.

Vlasta: Nejen kamarádky nám tohle vždy záviděly. Ale nedokážu jinak než Karla jen chválit.

Karel: Vždyť taky jo, měla jsi mě doma, ušetřil jsem peníze za pití – do hospod jsem nechodil.

Jaké období považujete v průběhu manželství za radostné, na co nejraději vzpomínáte?

Vlasta: Radostné? Já ani nemůžu říct, že někdy bylo neradostné, takže asi pořád.

Karel: Když se nám narodilo dítě, Martinka. Když do rodiny přijde dítě, přináší to pocit štěstí.

Vlasta: Pro naše děti jsme žili vždycky.

Karel: A je krásné vidět, že teď nám to i ony oplácí. Třeba na druhý vánoční svátek se nám tady všichni sejdou. A nedělají to z nějakého pocitu povinnosti, oni za námi chtějí.

Vlasta: Nebo tenkrát, když jsme na chatě potřebovali postavit plot. Vnučka mi řekla: „Babi, je to těžké sehnat tolik lidí dohromady, ale já zavelím a přijedeme“. A opravdu tenkrát přijeli a za víkend jsme měli plot postavený.

Našlo se i těžší období?

Karel: Těžší? Ani nevím. Snad sem tam nějaká nemoc…

Vlasta: Jo, měla jsem o Karla občas starost, ale nemůžu ve vzpomínkách najít něco, co bych nazvala jako těžké období v životě.

Karel: Život jsme prožili dobře a s humorem. Žádný stres ani hádky nás neprovázely.

Existuje ve vašem životě něco, co byste dnes – s odstupem let – udělali jinak?

Vlasta: Ani ne, jsme rádi za to rozhodnutí, že jsme zůstali tenkrát zde, v Neratovicích.

A jak se podle vás Neratovice za těch 60 let změnily?

Vlasta: Tenkrát se tu hodně stavělo a všude bylo bahno. Chodili jsme po prknech. Jezdilo tu pouze pár aut. Žádné obchody nestály, nakupovalo se v malém obchůdku s pultovým prodejem. Vznikalo náměstí, kulturák (dnešní Společenský dům – pozn. red.), tam jsme pak chodili na zábavy, tancovat.

Karel: Stavěl se tu svépomocí plavecký bazén. Když jsem vyšetřil čas, šel jsem pomáhat.

Vlasta: V Neratovicích se mi líbilo tehdy a líbí se mi i teď, ať si každý říká, co chce.

Vlasto, Karle, do telefonu jste mě žádali, zda by mohl rozhovor proběhnout co nejdříve, jelikož potřebujete odjet na chatu kvůli jarním úpravám. Spadá chataření a zahrádka mezi vaše koníčky?

Vlasta: Chatu máme už od roku 1968.

Jezdíme tam rádi, je tam sportovní i kulturní vyžití, zábavy. A máme tam spoustu dobrých známých. Vždyť podívejte, stačí zavolat a už budou stavět na kávu (sděluje mi, zatímco vytáčí číslo na telefonu, vzápětí se na druhé straně ozve hlas, který se ptá, zda už Vlasta s Karlem balí a v kolik zítra dorazí na kávu).

Využíváte chatu i jako zázemí pro rodinné sešlosti?

Vlasta: Dcera má kousek od nás také chatu. Užíváme si tam grilovačky, vnoučata se těší na bazén, všichni k nám jezdí rádi.

Karel: Jo, to mě těší, že nás neberou jako nudné důchodce, ale tráví s námi čas rádi.

Vlasta: Také třeba na Velikonoce k nám chodí koledníci, vidíme při tom, jak ty místní děti rostou.

Karel: To je pravda, dřív byly schované za plotem a teď už vyčuhují přes plot hlavy.

A kolik se vás dohromady nejvíc sejde? Kolik již máte vnoučat a pravnoučat?

Vlasta: Sejde se nás hodně, od našich dcer máme pět vnoučat, osm pravnoučat a teď i jednu prapravnučku.

Co byste na závěr poradili dnešním párům, vstupujícím do manželství?

Karel: Ať jsou k sobě tolerantní.

Vlasta: Ať se zamyslí, zda jsou si opravdu souzeni. Někdy se páry berou, protože mají pocit, že musí. Ale důležité je se brát z opravdové lásky. A také, pokud by někdy přišla bouře, musejí to přejít rozumně.

Karel: Někdy to je jen drobnost a oni už přemýšlí o rozvodu, to je špatně. Je důležité cítit vzájemnou úctu jeden k druhému.

Vlasta: Přála bych jim, aby se měli všichni dobře.

Karel: Tak jako my.


Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze zpravodaje Listy města Neratovice. Titulek je redakční. Fotografie je ilustrační.

Byl článek zajímavý?

Udělte článku hvězdičky, abychom věděli, co rádi čtete. Čím více hvězdiček, tím lépe.