Rozhovor: talent z Neratovic oštěpař Dominik Zajac sbírá medaile

Ilustrační foto
Autor: pixabay.com

Je mu čerstvých osmnáct let, přesto už stihl posbírat řadu cenných medailí. Nadějný atlet a oštěpař Dominik Zajac z Neratovic v roce 2023 zvítězil na mistrovství ČR v hodu oštěpem v kategorii starších žáků, v roce 2024 si z republikového šampionátu odnesl stříbro a v roce 2025 už mezi dorostenci vybojoval zlato. Kromě toho ještě v roce 2025 na mistrovství Evropy dorostenců ve Skopje stanul na stupni vítězů, když si za štafetový běh odnesl zlatou medaili. V následujícím rozhovoru mi přiblížil, jak se k takovým úspěchům propracoval a co vše obnáší život mladého sportovce.

Dominiku, rozhovor vedeme právě v den vašich 18. narozenin. Jak tento významný milník prožíváte? A dáváte si do dalších let nějaká předsevzetí?

Přelom je to velký, nástupem plnoletosti přecházím na dospělácký oštěp. Ten váží 800 gramů a měří 260 cm. Budu se odteď moct srovnávat s těmi nejlepšími.

Z předsevzetí bych vyzdvihl hlavně být zdravý, to považuji za nejdůležitější.

Za loňský rok jste nositelem dvou zlatých medailí – jedna pochází z Mistrovství ČR juniorů a dorostenců za hod oštěpem, druhá z mistrovství Evropy za štafetový běh. Co pro vás tyto tituly znamenají?

Je to pro mě známka toho, že dřina, kterou do toho vkládám, má výsledky.

Komu se podaří být mistr Evropy a mistr ČR? Jdete do závodu s ambicí vyhrát, nebo chcete v tu chvíli hlavně podat co nejlepší výkon?

Samozřejmě, že toužím po obojím, vyhrát a zároveň podat co nejlepší výkon.

Míváte trému?

Záleží na tom, jak velký je to závod. Pokud jde o tak významný závod jako je mistrovství republiky nebo Evropy, tak ta tréma tam je.

Hlava dělá opravdu hodně. Na mistrovství Evropy mi stupeň vítězů unikl (skončil na čtvrtém místě – pozn. red.), protože jsem se upnul k tomu, že chci hodit co nejdál a technika šla stranou. V hodu oštěpem je těžké zkoordinovat vše dohromady, aby to sepnulo ve stejný čas.

Jak vypadá váš vítězný hod? Poznáte hned, že by mohl rozhodnout o titulu?

Hned to nevím. Ostatní mi tam šlapou na paty, do poslední chvíle není vítěz jasný. Navíc, když se jde do finále, postupuje tam osm nejlepších. A ten nejlepší pak zároveň hází jako poslední. Vždy je to dost napínavé.

Kdo vás ve sportovní kariéře nejvíc podporuje? Je to maminka, nebo někdo z kamarádů, přítelkyně?

Podpora je pro mě hodně důležitá. Rodina i přítelkyně mi jezdí na závody fandit. Stojí při mně i kamarádi a známí. To, že mi věří a fandí, pro mě znamená hodně.

Dominiku, kdy jste se poprvé dostal k atletice? Zajímalo by mě, zda jste již v té době věděl, že se váš talent skrývá v hodu oštěpem, nebo jste se vyprofiloval až s postupem času? Vím, že jste zaznamenal úspěchy i v hodu kriketovým míčkem.

Atletiku jsem navštěvoval nejdříve v TJ Neratovice. V začátcích se tam děti věnují disciplínám jako sprintu, vytrvalostnímu běhu, skoku do dálky, do výšky a hodu kriketovým míčkem, soutěží tak ve vícebojích. Teprve postupem času se z kriketového míčku přejde na hod oštěpem. Vyprofiloval jsem se někdy kolem 11 let věku. V deváté třídě jsem přestoupil do Policejního sportovního klubu Olymp Praha.

V rámci základního vzdělání jste navštěvoval sportovní třídu místní ZŠ MPB. Tamní ředitel František Štěrba o vás prohlásil, že jste nesmírně ambiciózní a cílevědomý a k tréninku se dokážete přimět i v časech, kdy běžně lidé odpočívají.

Pokud chci něco dokázat, být v tom nejlepší a vynikat, musím tomu dát něco navíc. Dostat se na profesionální úroveň většinou znamená učinit ústupky v běžném životě.

Musel jste se kvůli sportu něčeho vzdát? Dokážu si představit, že kamarádi kolem vás paří hry nebo chodí na večírky…

Je to tak, ale nevadí mi to. Naopak jsem pyšný na to, že jsem jiný než ostatní. Vím, že to svou pílí někam dotáhnu. Ústupky občas bolí, to ano, ale stojí to za to. Např. jsem se musel vzdát rodinné dovolené v Monaku, když mě čekalo mistrovství Evropy. Místo dovolené jsem trénoval.

Kolik hodin týdně trénujete a jak vypadá běžný trénink oštěpaře?

Trénink absolvuji tak 4–5× týdně, o víkendu si zajdu alespoň zacvičit do tělocvičny. Klasický trénink zahrnuje klasické posilování, posilování vlastní vahou, core, tedy cviky zaměřené na střed těla, běhání, odrazy a pak samotné házení. Za trénink naházím tak 40–50 hodů s tím, že mi trenér ukáže, co dělat jinak, kde je prostor pro zlepšení.

Olymp Praha má halu vybavenou sítí, kde házím například kuličkami, které váží stejně jako oštěpy. Dají se využít i bambusové oštěpy se zarážkou, která brání průchodu sítí. Hala, která by byla vybavena přímo na hod oštěpem, v ČR zatím neexistuje, tou disponuje zatím Německo či Finsko.

Tak třeba ji do budoucna vystaví kvůli vám…

Kvůli mně asi ne. Ale jsme oštěpařský národ, máme Honzu Železného, Báru Špotákovou, stálo by to za to. Jinak ale uvedu na pravou míru to trénování. U hodu oštěpem nehraje velkou roli, jak daleko na tréninku hodím. Během tréninku se piluje hlavně technika.

Takže nejtěžší není samotný hod, ale dodržení správné techniky?

Vše musí být v souladu. Pokud se například upnu jen k výkonu, že chci za každou cenu hodit např. 70 metrů, nedaří se, není to zkorigované s technikou. Ta se piluje celkem i deset let. Je těžké si v těch pár setinách sekundy zkorigovat pohyb nohou, rukou, ramen… Záleží i na dopadu oštěpu, Vždy musí jako první dopadnout špička, jinak je pokus neplatný.

Zajímá mě ještě, kromě toho, že se oštěpy liší váhou v závislosti na věkové kategorii, jsou pak nějaké rozdíly v samotných oštěpech stejné váhy?

Jsou a velké, existují značky, které se na výrobu oštěpů specializují. Můžete tak pořídit několik různých oštěpů, každý má například jinou tvrdost. Mně zatím vyhovuje oštěp, který se nachází asi někde uprostřed škály tvrdosti, cenově se pohybuje kolem 35 tisíc.

A jak vypadá životní styl sportovce? Slyšela jsem, že dodržujete velmi zdravou životosprávu. Nepijete alkohol, ani nekouříte a stravujete se umírněně.

Ten alkohol a cigarety sedí, ani jedno neužívám. S tou stravou je to tak, že se snažím to většinu času dodržovat, ale i tak dokážu občas sníst na posezení pytlík bonbonů, nebo si s klukama zajdu do Mekáče.

Setkal jste se již s takovým osobnostmi české atletiky, jako je Jan Železný či Nikola Brejchová. Uvažoval jste například, kdo by vás mohl trénovat, až dokončíte školu? Kdo je váš sportovní vzor?

Do budoucna budu potřebovat trenéra s hlavním zaměřením na oštěp, ten současný je hlavně diskař. Řešit to budu až s přestupem na vysokou školu.

Ze slavných oštěpařů nejvíce vzhlížím k německému atletovi Johannesu Vetterovi. Má druhý nejdelší hod na světě – 97,76 metrů, líbí se mi jeho technika.

Studujete sportovní management, jak se dají skloubit intenzivní tréninky se školou?

Snažím se školu zvládat efektivně, abych měl co nejvíce času na trénink. Záměrně jsem si proto vybral školu, která není tak moc náročná. Ke studiu mi stačí naposlechnout si látku v hodinách při výuce.

A jaké máte sportovní cíle pro nejbližší roky? Je vaším snem například olympiáda?

Mým osobním cílem je hodit 85 metrů. Jinak limit k nominaci na olympiádu je kolem 82 metrů, záleží, co světová atletika zrovna určí jako limit. Pro mě to znamená ještě hodně let tréninku.

Vrcholní oštěpaři podávají nejlepší výkony v průměru kolem třiceti let. Na rozdíl například od sprinterů či dálkařů, ti mají vrchol o něco dříve. Reálnějším cílem je pro mě až olympiáda za šest let, která se bude konat v Austrálii.

Co vás zajímá, pokud zrovna netrénujete? Vím, že patříte mezi takzvané car spottery. Co vás na tomhle koníčku přitahuje?

Teď už tomu nemohu věnovat tolik času, kolik bych chtěl. Ale když vyšetřím nějaké to volno, zajedu si do centra Prahy nějaká ta auta nafotit. Takové Lamborghini Aventador, to je mé top vysněné auto, jsem do něj blázen. Jedná se o mistrovské dílo. Tady na předloktí mám vytetovaná zadní světla toho modelu, můžete se podívat.

Na lovení fotek teď nemám moc čas, tak si to vynahrazuji sbíráním modelů Hot Wheels. Už mám doma pěknou sbírku.

Sloužíte možná jako vzor dalším potenciálním následovníkům. Co byste vzkázal dětem z Neratovic, které chtějí začít sportovat?

Vzkázal bych jim, že pokud si půjdou za svým snem a budou pro něj dělat víc než ostatní – trénovat, i když se jim nebude chtít – jsou schopni dosáhnout všeho. Také jsem byl malým sportovcem, který chtěl být nejlepší a udělal pro to všechno.

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele ze zpravodaje Listy města Neratovice. Titulek je redakční. Fotografie je ilustrační.