Musíme se naučit žít jako jedna velká rodina, říká Mělničanka Božena Vysoká, která oslavila sto let

Ilustrační foto
Autor: stock.xchng

Mělnická rodačka paní Božena Vysoká minulý měsíc oslavila sté narozeniny. K životnímu jubileu jí osobně blahopřál pan starosta Ing. Tomáš Martinec, Ph.D. Prostřednictvím Mělnické radnice vám přinášíme rozhovor. 

Paní Vysoká, odkud pocházíte?

Narodila jsem se 10. 3. 1924 v podkováňské hospodě U Křížku, kterou tatínek koupil, když se vrátil z Ameriky. Takže to dětství jsem prožila tam kolem toho křížku, který tam už samozřejmě není, už jsou tam vinice.

Tak to chápu, že se takhle usmíváte, když jste se narodila v hospodě. A co dělal Váš tatínek v Americe?

(smích) To víte, no. Tatínek můj, když se oženil, tak měl tři děti asi v 25 nebo 26 letech. Což si říkám, když se dívám dozadu, že to bylo dost. No a zemřela mu žena a zůstaly tu tři děti. Takže tatínek dal děti na výchovu a odjel do Argentiny. Tam byl od roku 1910 do roku 1920. Kolem toho dvacátého roku se vrátil zpátky s tím, že prostě se tam vrátí s dětmi, jenomže si našel paní, mojí maminku. A její maminka naříkala, že už by jí nikdy… No, jak to dřív bylo… V životě už neviděla. Tak prostě tatínek zůstal už tady.

Jste ráda, že zůstal tady? Že nežijete v Argentině, ale na Mělníku?

Dejte pokoj, prosím vás, kdoví, jak se tam tenkrát žilo. Jiné zvyky a to všecko. Ale no jo, no, tak to dopadlo. Táta se vrátil z Ameriky a zůstal tehdy tady.

A když jste zůstala tady, kam jste chodila potom do školy?

Já jsem začínala právě z té podkováňské hospody chodit do dívčí školy, tady byla chlapecká škola, ta je na druhé straně a potom dívčí škola.

A kde dřív byla?

No, v tom kopci, jak je gymnázium (ZŠ Jungmannovy sady - pozn. redakce). Tak tam jsou takový tři okna, takové schody tam byly a nahoře jsme měli třídy, takže vchod jsme měli mezi gymnáziem a mezi obchodní školou. Takže ty hezký školní roky člověk prožíval mezi klukama a holkama. Nebyli jsme od sebe oddělení a naučili jsme se spolu žít.

Takže vzpomínáte na školu v hezkém?

Byly to dobrý léta. No, tak co mám dělat? Protože ten den je někdy dlouhý, tak to člověk přebírá, vždycky si z toho něco vezmu. Ve škole jsem se celkem dobře učila. Vlastně jsem nikdy žádnou trojku nepřinesla. My jsme měli řídící učitelku, to byla paní ředitelka, která učila, protože tenkrát bylo takové nařízení, že vdaná žena nesmí učit. No jo, ale to byla dáma, to byla osobnost. Když zvládla třídu, kde jsou kluci s holkama a kolem 40 dětí, tak to je ten učitelskej um. Ten tam ona musela uplatnit po všech stránkách. A to se jí povedlo.

A pamatujete si, jak se jmenovala?

Anna Hubáčková. Strašně ráda na to vzpomínám, protože když jsme byli ve škole hodný, nebyl žádnej problém, tak o přestávku v 10 hodin tam byl takovej kout, kde měl pan školník stůl a velkej hrnec. A za 50 haléřů jsme si kupovali půl párku a housku.

To je dobrá svačina.

Ale to bylo jen jednou za onoho času, to nám rodiče nemohli dávat 50 haléřů každý den.

A když takhle hezky vzpomínáte na školu, tak jak vzpomínáte na práci? Kde jste pracovala?

Jo, abych vám pravdu řekla teď si to musí dát v tý hlavě dohromady. Když jsem vyšla rodinnou školu, tak jsem potom ještě byla rok v Praze ve škole pro vychovatelky a zdravotnický personal. Pak ale během protektorátu, tak povolali ročníky ‘42 na práci do Říše. Museli jsme odsud do Berlína, to nám bylo vybraný. Když jsem ale dostala předvolání na úřad práce, tak jsem tam potkala kamarádku, co chodila s mým kamarádem. Ona mi pak pomohla, že jsem do Říše na práci nemusela. Musela jsem ale sundat bílej pláštík a šla jsem do Českomoravský Kolben Daněk.

Takže jste dělala ve fabrice.

Ve fabrice, no. Jenže co tam může dělat taková holka jako já… Byly jsme tam dvě kamarádky vedle sebe a oni nám dali takovou mísu na přebírání šroubečků. Aby byly všecky stejný, a dávat pryč ty, co tam nepatřily. Jenomže přebírejte šroubky celej den. Ještě nás tam pořád kontrolovali, verkšusáci jim říkali, jestli pracujeme. Nakonec nás ale známý té kamarádky vytáhnul pracovat na letiště ve Kbelích.

Po válce jste na letišti zůstala?

Po válce. To jsem byla na klinice u Švejcara.

A tam jste dělala zdravotní sestru.

Dětskou sestru u prof. Švejcara. Zařizovali jsme tam první oddělení pro nedonošené děti. Američani nám poslali speciální inkubátor. A to si vzpomínám, starali jsme se tam o lidické děti. Poslali je z Berlína, kam je odtáhli, teda ty, co přežili. Bylo jich asi deset. Potom jsme žili v Troji, protože můj manžel byl rodilej Troják, ale potom jsme se přestěhovali na Mělník a od té doby žiju tady. To jsem pak pracovala ve školce… V Elektrárenské. Tady na Mělníku to bylo krásný, žilo se nám tady dobře. Každej toužil po baráčku, každej měl to bydlení a v každým baráčku byly děti a vrata otevřený dokořán.

Když se bavíme o historii, tak by mě zajímalo, kolik prezidentů jste potkala. Kolik jste jich viděla naživo? Protože jste zažila všechny.

No, pana prezidenta Masaryka jsem neviděla naživo. Beneše… Jednou tady bylo nějaké shromáždění, ale to už je tak dávno. Tak jenom z dálky. Jinak žádnýho vlastně.

Třeba Gottwalda, nebo Zápotockého jste neviděla?

Chraň Bůh! Ale Zápotocký… O Zápotockým tady panovaly takové legendy – když byste šel z nádraží, tak tam před zahradnictvím byly dva obchody s náhrobními kameny. A říkalo se, to si ještě jako holka pamatuju, že ten Zápotocký tam seděl na rohu a hrál na harmoniku, A to si pamatuju, ale už víc nic.

Tak on Zápotocký býval kameník, než se stal prezidentem, takže by bylo možné, že tam tesal náhrobní desky.

To ano, to už je tak dávno, ale stejně si to pamatuju. Když se mě zeptáte, co jsem měla včera k jídlu, tak to nevím, ale Zápotockého tam vidím.

Měla jste nebo máte nějaké místo na Mělníku, kde to máte nejradši?

Na Mělníku jsme prožívali dětství, tady v těch ulicích kolem každýho baráku, a pak U Světice. To je tady kousek, kdybyste vyšel. Tam bejval takovej domek s velkou studnou uvnitř. Ta zásobovala Mělník pitnou vodou, je to vlastně kousek vedle, kde teď stojí Agrohobby.

Líbí se vám, jak Mělník vypadá dneska?

(smích) Ne.

Ne? Nelíbí se vám vůbec? A kdy se vám líbil nejvíc?

Nejvíc? Když jsem byla malá a chodila do té školy a už jsem vnímala dění kolem. Hlavní gró města bylo první náměstí, to jsme říkali, malý náměstí a pak velký náměstí a kolem toho se žilo, jinak tam nic nebylo. Žilo se skromně, lidi si neměli co závidět, protože měli všichni stejně. V každým baráku byly děti. Ježíši Kriste, to byla krásná doba. Já na ni strašně ráda vzpomínám, lidi měli k sobě strašně blízko. Protože sousedi vlastně žili jako jedna rodina. Kde bylo potřeba pomoct, tam oni pomohli. A dneska, čím máte vyšší plot, tím líp a pak ani ty sousedy neznáte.

Co byste vzkázala Mělničanům, kteří budou číst tenhle rozhovor?

Co bych jim vzkázala? Aby nezapomněli na mezilidské vztahy. Že to je to nejdůležitější prostě, protože musíme se naučit žít jako jedna velká rodina. Ne před sebou zamykat vrata. Bohužel je to nutný, bez toho to nejde. Dneska je jiná doba, lidi jsou zvyklí dobře žít i bez práce. No jo, ale co bylo když byla bába mladá – to bylo sto let zpátky.

Mnohokrát díky za rozhovor a myslím, že mluvím za všechny, když Vám popřeji
pevné zdraví!

Článek byl převzat se souhlasem vydavatele z Mělnické radnice, titulek je redakční, foto ilustrační.